Proč Pařížané neměli Eiffelovu věž vůbec v lásce a už po 20 letech ji chtěli zbourat?
Paříž je totiž až druhá v pořadí. Francouzský architekt Gustav Eiffel se rozhodne nabídnout svůj unikát nejprve ve Španělsku, konkrétně v Barceloně. Jenže barcelonským radním nepadne do noty.
Když si prohlédnou jeho plány, označí chystanou věž jednak za něco naprosto nevkusného, a pak uvědomují si, že stavba takového gigantu by citelně zasáhla do městského rozpočtu. Proto Eiffelův návrh rázně odmítnou, a to navzdory tomu, že Eiffel už určité zkušenosti má, například je autorem Sochy svobody, která stojí v New Yorku.
Práci má 50 inženýrů
Ve francouzské metropoli se svým návrhem slaví úspěch. Zúčastní se architektonické soutěže na projekt na oslavu stého výročí francouzské revoluce. Kromě jeho věže se v soutěži objevuje třeba obrovská gilotina nebo gigantický sloup.
Na pařížské radnici se o návrzích vedou dlouhé diskuse, a nakonec zvítězí Eiffelovo monstrum. Jakmile návrhy schválí, už začíná práce padesáti inženýrům, kteří musí připravit 5300 výkresů. Následně se v dílnách vyrobí na 15 000 ocelových součástek.
Dělníci protestují za vyšší platy
V červenci 1887 už se v Paříži na Martových polích staví. Montáž probíhá po dva roky, celkem je na ni třeba 2,5 milionu nýtů. I tady se objevuje ale zádrhel, protože začnou stávkovat dělníci, kterým se nelíbí nízké platy. Hotovo je nakonec 6. května 1889.
Na počest dokončení stavby se vypálí 21 dělostřeleckých salv. A davy zvědavých obyvatel a návštěvníků houfně kritizují. Věž tvoří vstupní bránu na světovou výstavu. Zvědavce láká věž k výstupu. Od 6. do 15. května 1889 na ni vyleze 28.922 lidí, za první rok existence potom celé dva miliony. Celkem musí vyšplhat 704 schodů.
Hnusný tovární komín
Nicméně tahle nová atrakce metropole budí vášně. „Černý, obludný tovární komín a ďábelský podnik kotláře posedlého velikášstvím,“ tak označuje stavbu spisovatel Guy de Maupassant. Chodí vysedávat do kavárny do věže – prý proto, že to je jediné místo v Paříži, odkud na tu hrůzu nemusí koukat. Ostatně s jeho kritikou souhlasí i další. Například kolegové spisovatelé
Émile Zola a Alexandr Dumas mladší. Hodně lidí o věži mluví jako o trnu v oku. Dokonce uvažují o tom, jak se jí zbavit. Protestní dopis obdrží dokonce i komise, která organizuje světovou výstavu.
Zachrání ji popularita a využití
Věž má koncesi jenom na 20 let. Pak se přemýšlí o jejím zbourání. Mezitím už je ale všechno jinak. Po počátečním odporu a obavách jí nakonec Francouzi přijdou na chuť.
Objevuje se na fotografiích i obrazech. Stává se populární. Navíc nastává věk komunikace, kde věž získává využití a je zde také meteorologická stanice. Nakonec tedy zůstává stát, a dokonce s výškou 300,65 metrů je do roku 1930 nejvyšší stavbou na světě.
