Létající talíře stavěli v Praze již nacisté: Modely z konce druhé světové války měly prý rychlost až 2.000 km za hodinu
Vědci jsou si už dávno vědomi toho, jak stabilní dokáže být ve vzduchu disk či talíř. Neodradilo je ani to, že pokusy sestavit funkční talíř se dlouho nedařilo. Hozenou rukavici se pokusili zvednout i nacisté.
Inspiruje se u modeláře
Německé letecké eso z 1. světové války Ernsta Udeta nadchly letecké modely s kruhovým křídlem, které na konci 30. let 20. století představoval na modelářských soutěžích modelář Arthur Sack. Protože zastával v německém letectvu Luftwaffe významný post, rozhodl se Sackovy snahy podpořit.
Udet se ale bohužel dostal do konfliktu se šéfem říšského letectva Hermannem Göringem. Nakonec zvolil sebevraždu, kterou spáchal 17. listopadu 1941. Naštěstí ale jeho konflikt, ani následná smrt už rozběhnutý projekt nezastavily. Snažení konstruktérů nakonec vedlo k cíli, když vznikl roku 1944 letoun A.S. 6 V1.
Nepodařený stroj
Díky Sackově snažení tento pokusný model vznikl v Brandisu u Lipska. Novinku zalétával Oberleutnant Rösele. Bohužel ale akce nebyla korunována úspěchem. Prototyp se ne a ne odlepit od země. Maximálně po ní poskakoval. Co bylo na vině?
Možná příliš slabý motor, těžko říci. Je těžké dát správnou odpověď, protože dokumentaci k dílu Němci zničili ještě předtím, než Brandis v dubnu 1945 obsadili Američané. Vlastně až v 90. letech 20. století vyplula díky výzkumu historiků na povrch pravda o značně nepodařeném stroji. Do té doby totiž svět znal jednu fotografii. Ta vzbuzovala spekulace, že Němci měli konstrukci talíře doslova na dosah ruky.
Fantastické teorie o výšce a rychlosti
Tyto teorie přiživovala i média. Známý německý časopis Der Spiegel totiž na jaře roku 1950 publikoval článek, který tvrdil, že v Praze byl na konci války vyvíjen létající talíř. Něco podobného, ovšem s ještě dalšími podrobnosti, uveřejnil roku 1957 Rudolf Lusar ve své knize Tajné zbraně třetí říše. Dokonce uvádí několik jmen konstruktérů, kteří se na akci měli podílet.
Je pravda, že Rudolf Schriever a Klaus Habermohl, jež ve svém výčtu zmiňoval, tehdy pracovali u pražské pobočky firmy BMW. Jak je to ale s tvrzením, že tu měl být 14. února 1945 zalétáván stroj, který měl vystoupat do výšky 12 400 metrů a letět rychlostí 2000 km v hodině? Samozřejmě trochu jinak.
Skutečný průběh zkoušek
Sice se potvrdil vývoj strojů s kruhovými křídly, ale rozhodně nedosáhl takových parametrů. První prototyp byl zalétáván na kbelském letišti v srpnu 1943, ovšem šlo pouze o skok o délce 300 metrů ve výšce jednoho metru. Dokonalejší verze se sice opravdu testovala v Praze 14. února 1945, nicméně i tentokrát šlo jenom o skok v malé výšce. Lusarem udávaná výška je pouze a jedině dílem jeho fantazie.
Navíc i modely použité v Praze nacisté před koncem války zničili a dokumentaci si vzali s sebou. Je tedy pravda, že teorie o nacistických létajících talířích mají určitý popsaný základ, ovšem mnohá další tvrzení o parametrech těchto strojů, nebo to, že Spojenci převzali tuto technologii a využili ji ke špionáži, je nesmysl. Je sice pravda, že i v USA se po válce zkoušely prototypy diskových letadel, šlo ale o vlastní výzkum, a navíc o jeho víceméně slepou uličku.
